Proč jsem se rozhodla psát blog?

Mám za sebou kus cesty. Někdy to bylo fajn, někdy opravdu náročné… Někdy prostě dostanete od života opravdu naloženo. A je jen na vás, jak se k dané věci postavíte. Můžete to pak brát jako posilující zkušenost, a nebo se můžete prostě složit…

Můj život se několikrát otřásl v základech.
Když vezmu ty nejzásadnější chvíle, tak poprvé to bylo, když jsme se rozcházeli s mým přítelem, otcem mých dvou synů. Následoval kolotoč stěhování po podnájmech, až to jednoho dne přeteklo, a já se rozhodla k zásadnímu kroku – zajistit pro sebe a pro kluky vlastní bydlení. Pustila jsem se tedy do stavby vlastního domu, se vším všudy.

Trochu jsem v tu chvíli byla za chlapa, když jsem vše zařizovala, řešila papírově vše možné i nemožné. Zároveň jsem musela být i matkou starající se o malé kluky. Ale i tak, povedlo se mi s kamarády dostat se až k vylití základové desky – prvnímu krůčku k novému domovu. Zbytek pak už byl na klíč a základ pro život byl na světě. HURÁÁÁ!!!

Jenže… Sice to byl naprosto úžasný pocit, ale stálo mě to strašných sil, energie, a všeho. Stavba domu, nekonečná papírová byrokracie, práce kadeřnice, starost o dva malé syny. A tak šel život dál, až jednou…

Diagnóza? Akutní leukémie!

… až jednou jsem se začala cítit stále špatně. Trvalo to asi půl roku, a těch varovných signálů, že něco není v pořádku, bylo víc a víc. Než jsem se dostala k tomu správnému doktorovi, tak to „trochu“ trvalo. A po všech těch nekonečných odběrech a vyšetřeních mi ráno, 10.5.2019 v 10 hodin dopoledne zazvonil telefon s naprosto šílenou zprávou. „Paní Skejková, Vaše diagnóza je akutní leukemie. Přijeďte co nejdříve, nejlépe ihned! Rovnou si sbalte i věci na několik týdnů, hned tak zpátky domů nepůjdete…“

V tu chvíli se vám mozek, při vší té panice, rozjede na plné obrátky. Co se to děje? Co to znamená? Co se mnou bude? Přežiju to? Co bude s dětma? Kdo se o ně teď bude starat? A kdo se o ně bude starat, když zemřu? Kdo si tím prošel, určitě mi dá za pravdu, že v tu chvíli ani není možné si sbalit tu tašku. Co tam patří vám v tu chvíli ani nedochází…

Co je na tom ovšem „nejlepší“, prošla jsem si tímto už dvakrát. Pokud někdo prožívá něco podobného, nemusí to být zrovna akutní leukemie, ráda bych se s ním podělila o své pocity, zkušenosti, a předala mu něco ze svého nitra. Co se ve mně odehrávalo, jak jsem tím vším procházela, bála se nejhoršího… Svým blogem bych chtěla dát všem, koho tato nebo podobná životní zkouška potká, naději, sílu, pomocnou ruku. Nejhorší v tu chvíli je, když je na to člověk sám, nebo i jen pocit té samoty pociťuje.